Felinoterapie : Stimulus control
24. 5. 2025
Stimulus control ve felinoterapii:
Když kočka ví, co a kdy udělat
Volně inspirováno: Howell & Feyrecilde (2018), Cooperative Veterinary CARE
D. Hypšová
Ve felinoterapii (AAI/AAS) potřebujeme nejen laskavého a vnímavého zvířecího partnera, ale také takového, který ví, kdy je vhodné určité chování nabídnout – a kdy ne. Právě k tomu slouží tréninkový princip zvaný stimulus control neboli kontrola podnětu.
Co to znamená?
Chování je pod kontrolou podnětu tehdy, když kočka provede určitou činnost pouze na konkrétní signál – například si lehne na stoličku, přejde na podložku nebo opře čenich o ruku při vyšetření. Bez signálu chování nenabízí.
Tento princip pomáhá kočce i handlerovi zvládat návštěvy u klientů s větším klidem a předvídatelností. Je to důležité zvlášť v případech, kdy by spontánní chování kočky mohlo být rušivé nebo nepochopené – např. škrábnutí packou, skok na klín nebo mňoukání.
Kdy se stimulus control hodí?
Ne všechna felinoterapeutická chování potřebují být řízená signálem. Přirozený zájem o člověka, klidné ležení vedle něj nebo tišší očichávání jsou žádoucí i bez povelu. Naopak u specifických úkonů – třeba setrvání na místě, přejití na pultík na vozíku nebo cíleného kontaktu nosem – se kontrola podnětu velmi hodí.
Jak se ke stimulus control dopracujeme?
-
Nejdřív chování naučíme – pomocí navádění, tvarování nebo zachycení přirozeného projevu (např. když si kočka lehne na vyvýšené místo, odměníme ji).
-
Přidáme signál – například slovo „na místo“ nebo vizuální gesto.
-
Zvýšíme plynulost a spolehlivost – kočka by měla reagovat rychle, bez váhání a i v mírně rušivém prostředí.
-
Začneme odměňovat jen reakce na signál – když kočka nabídne chování sama, bez povelu, už odměnu nedostane.
Tento postup zajišťuje, že kočka se nebude „předvádět“, ale bude nabízet přesně to, co je v danou chvíli potřeba.
Příklad z praxe
Kočka Mína se naučila opřít čenich o ruku klienta jako součást zklidňujícího rituálu. Na začátku to dělala často i bez vyzvání, protože za to dostávala pohlazení nebo pamlsek. Postupně však začala chápat, že odměna přichází jen tehdy, když zazní signál (např. handler položí ruku dlaní nahoru a řekne „čumák“). Ve chvíli, kdy Mína zvládá reakci na signál i ve stresujících situacích (např. když klient hovoří nahlas nebo má trhavé pohyby), mluvíme o proofingu – upevnění chování v náročných podmínkách.
Kdy víme, že je chování opravdu pod kontrolou podnětu?
Podle tréninkové teorie platí tzv. čtyři pravidla stimulus control:
-
Dáme signál → kočka chování provede.
-
Dáme signál → kočka neprovede nic jiného.
-
Signál nedáme → kočka chování nenabízí.
-
Dáme jiný signál → kočka chování neprovede.
Například:
– Řekneme „na místo“ → kočka si vleze na podložku.
– Řekneme „na místo“ → kočka nelehá jinam, neškrábe.
– Neřekneme nic → kočka zůstává, kde je.
– Řekneme „sedni“ → kočka si na místo nelehá.
– Řekneme „na místo“ → kočka nelehá jinam, neškrábe.
– Neřekneme nic → kočka zůstává, kde je.
– Řekneme „sedni“ → kočka si na místo nelehá.
Proč je to důležité ve felinoterapii?
V prostředí se zranitelnými klienty může každé nežádoucí nebo nečekané chování způsobit nejistotu. Kočka, která je na signál schopná klidně si lehnout vedle klienta a zůstat v kontaktu, aniž by iniciativně nabízela další aktivity, přispívá k pocitu bezpečí, důvěry a regulace emocí.
Tip: Nejde o „drezuru“, ale o společnou dohodu, která dává kočce i handlerovi oporu. Signál je pozvánka, ne rozkaz.
