IFA

Krátká historie zooterapie – od dávnověku k felinoterapii

Myšlenka, že kontakt se zvířaty může člověku prospívat, není žádnou novinkou. Zooterapie, tedy cílené terapeutické využití zvířat, má kořeny hluboko v historii lidstva.

Už ve starověkém Egyptě a Řecku se zvířata – zejména psi a koně – objevovala v péči o nemocné. Ve 9. století se v belgickém městě Gheel využívali psi při péči o osoby s mentálním onemocněním. A v 18. století anglický Quakerský ústav York Retreat umožňoval pacientům trávit čas se zvířaty jako součást terapie duševních poruch – což bylo v té době zcela revoluční.

Moderní zooterapie jako cílená metoda se začala rozvíjet ve 20. století. V 60. letech popsal americký dětský psycholog Boris Levinson pozitivní účinky přítomnosti svého psa při terapii s dětmi – a položil tak základy tzv. pet-terapie. Postupně se zvířata stala součástí léčby v nemocnicích, školách i sociálních službách.

Dnes rozlišujeme různé formy zooterapie: canisterapii (se psy), hipoterapii (s koňmi), delfinoterapii, ale také felinoterapii, tedy terapii za přítomnosti koček. Ta je specifická svou jemností a nenuceností – kočka přináší klid, citlivý kontakt a podporuje přítomnost v "tady a teď".

Felinoterapie si nachází místo zejména tam, kde je potřeba laskavý, neinvazivní přístup – v péči o seniory, děti, osoby s úzkostmi, autismem nebo v paliativní péči. A právě její rostoucí obliba ukazuje, že i ten nejtišší zvířecí společník může mít velkou léčivou sílu.